Výzkum

Před začátkem čtení vlastního výzkumu doporučuji čtenáři neznalému seznámit se s organizacemi řídícími výstavbu závodu (sekce Souvislosti).

Skladiště pohonných hmot v Hněvicích

Tento článek byl sepsán podle zaznamenaných vzpomínek pamětníků, dochovaných dokumentů a různých zmínek nalezených v knihách, časopisech a na internetu. Vzpomínky se sice občas v některých detailech liší, ale v tom hlavním se shodují a okolnosti vzniku skladiště si tak lze dobře představit. Jejich řazení není úplně chronologické z důvodů zachování plynulosti vzpomínky nebo archivního zdroje. Zachovaných archivních dokumentů je ale nebývale málo. Je to dáno jednak velmi přísným utajením podniku a také "zametáním stop" hromadným pálením a skartacemi německých dokumentů na konci druhé světové války. I proto nelze některé skutečnosti ověřit z více zdrojů. Ale i z těch několika dochovaných dokumentů a vzpomínek si můžeme udělat obrázek o tom, jak to asi tenkrát bylo…

Již v roce 1934 nechalo v Berlíně nacistické vedení zřídit společnost se jménem Wirtschaftliche Forschungsgessell- schaft mit beschränkter Haftung (WiFo)(1). Tato organizace pod vedením generálního ředitele Franze Wehlinga měla na starosti vytváření strategických rezerv pro potřeby války, především ropy, nafty, benzinu, olejů a různých mazacích látek. Nejvíce zásob z úložišť WiFo odebírala Luftwaffe, a to více než 90 % své spotřeby. Pozemní síly odebíraly asi 30 až 40 %. Podle typu se depoty rozlišovaly na Grosstanklager (všeobecná úložiště) Heerestanklager (pouze pro pozemní vojsko), Lufttanklager (pouze pro Luftwaffe) a Marinetanklager (pouze pro námořnictvo). Skladiště byla obvykle ukrytá v lesích, na příhodných místech v blízkosti říčních přístavů, silnice i železnice. Každé skladiště obsluhovalo přibližně 10 techniků a úředníků a kolem 250 až 300 dělníků.(2)

Připomeňme jen, že do konce druhé světové války stihlo WiFo realizovat 22 rozsáhlých skladů paliv a mazadel. Předpokládáme, že většina byla v podzemí nebo v bunkrech, či jinak chráněna. Tato úložiště měla krycí jména zakončená příponou –berg, hora. Ovšem v případu Hněvic se jednalo o krycí název "Herbert".

Se stavbou Grosstanklager"Herbert" u Hněvic se započalo v roce 1939. Podrobnosti o průběhu výstavby chybí. Jisté ale je, že Grosstanklager začal alespoň částečně pracovat ještě před skončením války. WiFo nechvalně proslula i tím, že k výstavbě podobných skladišť využívala otrockou sílu vězňů a nuceně nasazených. Ve vzpomínkách a dokumentech je zmiňován pracovně-výchovný tábor Arbeitserziehungslager Herbert, bližší podrobnosti o něm ovšem schází. Jeho pozůstatky u Horních Počapel jsou ještě částečně viditelné na leteckých snímcích z roku 1949.(16)(17)

Podle vzpomínek pana Hejrala však na výstavbě klasičtí vězni, kteří by byli hlídáni, nepracovali. Nebyla zde ani jednotka SS, pouze běžná ostraha stavby a podniku.(12)

Bylo projektováno vystavět 15 skladovacích bloků.(11) Do konce války byly dohotoveny tři bloky o celkové kapacitě 60 miliónů litrů, u dalších dvou chybělo dokončit elektrické instalace (dvě nádrže v bloku 7 byly poničeny výbuchem při bombardování). Vstupní bloky měly 4 nádrže po 100 000 l, skladovací 5 nádrží po 4 000 000 l. Sklad měl vlastní nádraží, přístav na Labi a potrubí do Mostu (rafinerie Záluží). O jeho výstavbě se dají najít útržkové záznamy, jako např. tento z Libochovických novin(3) týkající se výstavby potrubí do Záluží: 12. 12. 1943 byla vyhlášena pracovní povinnost pro živnostníky v Libochovicích (a patrně i okolí) k zahazování kladeného potrubí Litvínov – Kralupy. Firma Wirtschaftliche Forschungsgesellschaft G.m.b.H. (WiFo) Fuel Blending Station Berlín okolo Libochovic budovala dálkový ropovod a potrubí na dopravu benzínu. Nedávní pamětníci si ještě pamatují větrací šachty tohoto potrubí, nejbližší byla zhruba proti stadionu. Za náhradní sílu se platilo 200,-K a 20 cigaret, někdy i navíc půl lahve rumu.

Další potrubí se stavělo přes Kolín, Havlíčkův Brod a Znojmo do rakouského Lobau.

Pro celkový kontext je třeba se zmínit o souběžné výstavbě rafinerie v Mostě – Záluží, kterou tato potrubí (2 trubky JS200, jedna pro benzin a druhá pro naftu) spojovala se skladištěm Hněvice:

Počátkem roku 1939 bylo označeno zeměměřiči a geology místo v Záluží u Mostu za příznivé pro výstavbu chemické továrny. Příkaz k zahájení projekčních a posléze i stavebních prací vydalo Říšské ministerstvo hospodářství dne 28. března 1939 stavební firmě Mineralöl – Baugesellschaft AG. V květnu 1939 započaly stavební práce na základě projektů zpracovaných v Německu v průběhu 30. let minulého století. Během prvních šesti let výstavby a provozování podniku (od roku 1939 do roku 1945) se na poměrně malém kousku země vystřídalo více než 40 tisíc zajatců ze všech částí válčící Evropy, ale i tisíce totálně nasazených občanů tehdejšího protektorátu Čechy a Morava. Úkolem německé továrny STW (Sudetenländische Treibstoffwerke AG Oberleutensdorf) bylo zásobovat německou frontu pohonnými hmotami vyrobenými z hnědého uhlí z bohatých zásob severočeské hnědouhelné pánve. První vlak s cisternami se syntetickým benzínem Němci vyexpedovali 15. prosince 1942. Následkem bombardování v letech 1944 a 1945 anglickými a americkými spojenci byl závod ze 70 % zničen.(14)

Ale nepředbíhejme a vraťme se na začátek výstavby podniku. Velmi zajímavé čtení je z pamětní knihy staničního úřadu Hněvice, sepsané hned po válce přednostou stanice, inspektorem Antonínem Škvainem.(8) (Zde si dovoluji ponechat i zajímavý technický úvod netýkající se přímo skladiště, který snad ocení příznivci dráhy… Pozn. autora)

Původní stanice s úředním názvem Štětí-Hněvice byla podle výpovědi svědků vybudována při stavbě jednokolejné trati bývalou stavební společností STEG. V této době prý projel tratí i stanicí první vlak. Přesná datace tu chybí, ale uvádí rok 1851. (Nicméně v litografii Roudnice n. L. z roku 1850 jsou již koleje s parním vlakem vidět.) Název Štětí-Hněvice vznikl proto, že železnice byla valnou částí používána i městem Štětím, kde v té době žádnou železnici neměli. Severozápadní železnice byla vystavěna až v roce 1872. Město Štětí bylo se stanicí spojeno přívozem. Název stanice Hněvice byl úředně stanoven až v roce 1932. Tehdejší vybavení stanice bylo dostatečné. Byla to malá stanička o třech krátkých dopravních kolejích. Přijel-li do stanice vlak s 45 vozy a musel-li v ní s jiným vlakem křižovati nebo jím býti předjížděn, musel býti dělen na druhou kolej. To přimělo tehdejší správu dráhy, aby staniční koleje byly prodlouženy. Toto se dělo celkem třikráte. Až v roce 1929 byly staniční koleje prodlouženy tak, že pojmuly 100 vozový vlak a tento stav zachoval se co se týká délky staničních kolejí až do dnešní doby (rok 1945 – pozn. autora). Antonín Škvain dále ve svém deníku píše: V časném jaru 1939 započala stavba podniku bývalé společnosti Wirtschaftliche Forschungsgessellschaft – jak se lidově zvala WiFo, v blízkém okolí stanice směrem jihovýchodním k obci Předonínu. Do stanice nejdříve byly dirigovány zásilky s bagry a různým stavebním nářadím různých německých firem, jako Dr. Ing. Joachim Rathjens, Klöne, Schmidt a Jung. Po vyvlastnění obytných budov v blízkosti nádraží a polí a lesů, které spadly do vyměřeného prostoru pro podnik, bylo započato bagrováním půdy, připravováno pro položení potřebných kolejí pro další dopravu stavebního nářadí na místo stavby a záhy byla vystavěna ve stanici provisorní kolej nynější (1945) kolej pátá. Na té byly prováděny skladky všeho možného materiálu, jako želez. konstrukcí, beton. železa, cementu, prken a nakládány na úzkorozchodnou dráhu postavenou firmami, kteroužto se odvážel stavební materiál dále. Při těchto pracech bylo zaměstnáno mnoho tisíc (asi 5000) dělníků Čechů, nahnaných do Hněvic ze všech stran bývalého Protektorátu. Později, kdy dělníci byli odtud dirigováni německým vedením zase dále, vystřídali je strážníci a četníci. Byla to opravdu podívaná na tak pestrou směsici, když ráno přijížděli do práce vlakem 711 z Horních Počapel, oblečeni jeden ve strážnické, druhý v četnické uniformě. Zřejmě, že není nutno uváděti, že tito byli zase jen Češi a velení nad nimi německé. A když si stěžovali na špatnou obuv, obuli je do obyčejných dřeváků, což působilo dojem, že jsou to vězni a ne dělníci. Při tom byli však naši chlapci velmi veselí a přes to, že dělali pomalu, přece jen při tak velkém počtu lidí podnik, vlastně jeho stavba, rychle rostla.

A v této době provádí se současně také stavba dvoukolejné tratě z Dolních Beřkovic až do Roudnice n. L. Přišlo to nařízeno od německých úřadů, aby vojenské transporty zde hustě projíždějící se na jednokolejce nepozdily. V roce 1940 je tato stavba ukončena a dne 14. 10. 1940 zahájen dvoukolejný provoz v trati Hněvice – Roudnice n. L. O několik dní později, dne 10. 11. 1940 je pak zahájen dvojkolejný provoz i z Hněvic do Dolních Beřkovic.

Stavbě podniku, o kterém je již dříve zmínka, bylo dohadováno všelicos. Až v roce 1941 a začátkem roku 1942 je již zjevno, že jde o budování velkých podzemních nádrží na pohonné látky, které začínají do Hněvic docházeti v cisternových vozech z různých stanic Německa a kdy bylo i vybudováno potrubí, spojující hněvický podnik až se závody na synthetický benzin v Mostě. A 12. 7. 1942 odesílali jsme první vojenský německý transport s pohonnými látkami na frontu. Zpočátku transporty jezdily daleko do Francie, Polska, Ruska a dlouho se prázdné soupravy nevracely, takže někdy se nedostávalo vozů k novému plnění. Ale pak, když se fronta zkracovala, byla naše stanice v pravém slova smyslu stále přeplněna a také i sousední stanice deponovanými kotláky měly vyřazeny z provozu dopravní koleje. Zřízením podniku ve Hněvicích se mnoho změnilo na bývalém klidu malé hněvické stanice. Denně dojíždí přibližně na 100 kotlových vozů pro závod a stejný počet v transportech doprovázených německými vojáky odjíždí. Má to za následek zřízení posunovací čety ve dne i v noci s potřebným záložním strojem, stanoven dozorčí úředník, staniční a nákladní pokladník. A s ohledem na silnou osobní frekvenci ustanoven i osobní pokladník. Přítomností německého podniku WiFo byli zaměstnanci naší stanice vystaveni více nebezpečí zlovůle německých vedoucích proti všemu českému než snad v jiné mezilehlé stanici.

Hned na začátku musíme konstatovat, že tito lidé už mezi námi většinou nejsou. Stejně jako většina kdysi přísně tajných dokumentů. Ale vzpomínky několika z nich byly naštěstí zaznamenány a my si je můžeme nyní připomenout:

Úvodní motto k citované vzpomínce: veteráni nemusí být jen vojáci. To se například týká i našich občanů, kteří byli v době 2. světové války nasazeni na nucených pracích v Říši (tzv. Totalsatz).

Jedním z nich byl pan Václav Bělík ze Stradonic na Lounsku. Jeho vyprávění nám dále přetlumočil pan Zdeněk Najman hlavně jako poselství mladým lidem, kteří o útrapách totálně nasazených již nic nevědí.... Pan Václav Bělík se narodil 9. 12. 1922 ve Stradonicích na Lounsku. Po vychození školy se vyučil obchodním příručím a po vyučení pracoval ve velkoobchodě Kauders v Lounech. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, po okleštění pohraničních oblastí republiky, byl do firmy dosazen namísto původního židovského majitele, kterého jistě čekal koncentrační tábor, německý správce. Krátce na to obdržel pan Bělík od pracovního úřadu v Kladně příkaz k pracovnímu nasazení do Hněvic na výstavbu podzemních palivových nádrží. Nešlo se tomu vyhnout pod hrozbou vězení. Práce tu byla dvousměnná, vždy po 12 hodinách…(4)

Další vzpomínka byla zaznamenána na webu Paměť národa a na webu Památníku Terezín:

Nacistická okupace dolehla na všechny vrstvy obyvatelstva včetně mládeže školou povinné.

Nejtvrdším a nejtragičtějším zásahem nacistů proti středním školám byla akce kladenského gestapa v době heydrichiády. V červnu 1942 bylo zatčeno a uvězněno v Policejní věznici Terezín 84 žáků dvou roudnických škol - reálného gymnázia a Vyšší průmyslové školy.(5) Proč tomu tak bylo si může zájemce přečíst v diplomové práci. (18)

Po třech měsících začali být roudničtí studenti propouštěni z Policejní věznice Terezín na svobodu, ovšem museli se ihned hlásit v úřadovně gestapa v Kladně. Zde byli poučeni, co smí a nesmí o svém věznění říkat a jak se mají chovat. Posléze byli nasazováni na nejrůznější práce (mj. ve WiFo Hněvice, kde se pracovalo na stavbě benzinových nádrží, nebo ve firmě MEWA v Roudnici n. L. apod.).(6)

Jedním z nich byl i Václav Čmuchař, v době zaznamenání vzpomínky plukovník v.v., který se narodil v srpnu 1925 v Roudnici nad Labem. Dne 20. června 1942 byl jako student druhého ročníku průmyslové školy zatčen a odvezen do Malé pevnosti Terezín v rámci tzv. roudnické perzekuce studentů za údajnou odbojovou činnost. Pracoval na venkovních komandech na Reichsbahnu v Ústí nad Labem a poté ve Frutě v Lovosicích. Dne 26. listopadu 1942 byl z Malé pevnosti propuštěn, ale musel se hlásit na gestapu v Kladně a na pracovním úřadu v Roudnici nad Labem, který ho přidělil do firmy WiFo v Hněvicích u Roudnice. Poté pracoval i na spojovacím potrubí v Mostu. "Já jsem byl s další partou devíti kluků určený na pozemní práce v závodě WiFo, Hněvice u Roudnice nad Labem, a tam jsme byli až do konce války."

V rámci perzekuce roudnických studentů se v německých spárech ocitl i pan Ladislav Hejral, student Reálného gymnázia. V jeho vzpomínce jsou zaznamenány podrobnosti ze zatčení i z pobytu v terezínské Malé pevnosti. Pro tuto práci je ale stěžejní dodatek jeho vzpomínky, kde podrobně líčí práci ve firmě Wifo…

Zmiňuje, že po propuštění z Malé pevnostise 16 studentů propuštěných toho dne hned muselo hlásit na kladenském gestapu. K večeru je odtamtud pustili s tím, že v pondělí, tj. asi dva dny potom, co se hlásili na Kladně, se musí hlásit v Hněvicích u firmy WiFo. Do Hněvic nastoupilo mnoho jeho spolužáků, vzpomíná na jména dvou z Loun - Vocáska a Gabriela, z roudnických – Lebdušku a Jaroslava Bendu. Jména těch ostatních si v době záznamu vzpomínky v tuto chvíli z hlavy nevybavil…

Pan Hejral se tedy v pondělí ráno hlásil v Hněvicích. Tam ho příslušník Wehrschutzu odvedl do přijímací kanceláře v barákovém táboře WiFo. Studenti tam přijížděli každý zvlášť. Byli očekáváni a hned zařazováni individuálně k jednotlivým firmám, které v té době v Hněvicích pracovali. Pana Hejrala, Lebdušku a Karla Beránka dali k firmě Schmidt & Jung (Schmitt?). To byla sice firma stavební, ale dělali jen kopáčské práce. Spolu s ostatními tedy dělali s krumpáčem a lopatou při výkopech vodovodního potrubí, při výkopech kabeláži a potom také kopali dnešní telefonní centrálu, kdy celý prostor vyhazovali a potom betonovali. Pak zase převáželi dole u Počapel obrovskou kypu (haldu) na huntech (důlních vozících). Zpočátku po umístění v Hněvicích ti studenti, kteří pocházeli z Roudnice, mohli bydlet u rodičů v Roudnici. On a ti lounští studenti bydleli na WiFo-heimu v Hněvicích . Ten byl v objektu. Byl velmi rozsáhlý. Baráky byly všechny dřevěné s podezdívkou, samotný WiFo-heim měl rovněž podezdívku. Byla v něm také jídelna a jemu neznámé další zázemí. Pracovníci se tam mohli prakticky jen najíst a potom večer jít na svůj barák, kde byla spousta lidí, vesměs z Čech, Příbramska, Lounska, Křivoklátska i odjinud. Na staveništi pracovali ale i lidé z Bechlína či okolí, kteří tam šli sami přes pracovní úřad a ti po práci chodili domů. Cizinci tam byli také zaměstnáni, ale to byli konkrétně Němci pracující na těch přednostnějších, důležitějších místech, jako montéři, kabelomontéři, svářeči, mistři apod. Ti měli vlastní pokojíky a nespali na takových cimrách, jako spali ostatní. Pan Hejral nepamatuje, že by tam přiváželi nebo tam pracovali nějací vězni, alespoň co on viděl nebo slyšel. Bylo tam podle jeho názoru minimálně 20 firem, které zaměstnávali podle svého rozsahu — některá třeba 100 lidí, některá i vice. Například firma Ratiens nebo AHI (Allgemeine Hoch- und Ingenieurbau-AG), ti měli tisícové stavy manuálních pracovníků. Firma Schmidt & Jung, kde byl zaměstnán pan Hejral, tam podle jeho odhadu zaměstnávala cca 120 - 150 lidí. Později pracoval u firmy Nordböhmische Wasserbau-Gesellschaft (Severočeská společnost pro vodní stavby z Ústí n. L.), tam odhaduje okolo 200 lidí a posléze, asi od roku 1943, někdy od Kurské bitvy, ho přidělili na kabelovépráce k firměNormalzeit a tam bylo přibližně 30 lidi. (Po Hitlerově převzetí moci v roce 1933 bylo několik firem sloučeno do firmy Telefonbau & Normalzeit GmbH (T&N)).

V Hněvicích se stavělo ve velkém. A nebyly to jen práce pro umístění kesonů k naplňování leteckého benzínu z Hydrawerk v Záluží (po válce se firma přejmenovala na Stalinovy závody), ale i dalšího zázemí a obsluhy skladiště. Přestože na stavbě samozřejmě pracovaly bagry a jiná technika, stejně se toho mnoho muselo dělat ručně lopatami a krumpáčem, vyhazovat to na hunty, na vozíky, a po kolejkách vyvážet pryč. Současně probíhala obrovská stavební činnost dole u Počapel a u Hněvic na Rangierbahnhofu (seřaďovací nádraží), protože sklad tam měl mít vlastní nádraží. Z něj se měl benzín z budovaných nádrží odvážet vlaky. Budovala se ale také potrubí ze Záluží, které protáhli až do Kralup a dále k Vídni. Byla to obrovská stavba.

Pan Hejral osobně dělal na mnoha místech, i na Rangierbahnhofu, na blocích, na podzemních nádržích i na přístavu na Labi. Celý areál byl rozsáhlý, podle jeho názoru to je území o 10 km2 nebo snad minimálně 6 km2. Sahá od Počapel k Záluží, dále pak nahoru k Předonínu a k Bechlínu. Obrovský objekt. A tam všude trafostanice, bloky a další pomocná zařízení. K tomu již vzpomínané nádraží - Rangierbahnhof a přístav na Labi. A další stavby různého typu – zajišťovací, signalizační, všechno možné. Ještě třeba mimo tyto objekty, ale v hlídaném prostoru, byly Meldestelle. To byly takové betonové budky. (Obr. 16) Z nich se členové Werkschutz (závodní stráže) hlásili do centrály při obchůzce. Byl to válečný objekt. Stavbu řídilo WiFo Raudnitz, Baustelle Hnevic. Jméno vedoucího pan Hejral nezná. Wehrmacht, ani SS tam nepůsobili. WiFo tam mělo jen tu zmíněnou ostrahu Werkschutz. Byli tam sice členové Todtovy organizace (O.T.)(22), ale to byli právě ti odborníci na stavební práce, betonářské práce, to byli ti mistři. Chodili v civilu, ale pan Hejral několikrát viděl několik chlapů i v té jejich žluté uniformě. Ale těch tam bylo skutečně velmi málo. Byli totiž postupně odvoláváni na frontu, zejména pokud byli v produktivním vojenském věku.

Na práci dohlíželi stavební technici, to byli vesměs Němci z jednotlivých firem zastřešených organizací WiFo, kteří tam dostali zakázky a pracovali. A práce řídili stavební mistři, nebo ti mistři na kypách, tedy ti němečtí civilisté. Pan Hejral ví, že u té firmy Schmidt & Jung kde zpočátku pracoval a u té firmy Nordböhmische WasserbauGesellshaft to byli převážně Sudeťáci. A to, jak vzpomíná, byli mizerové, na nás Čechy velcí mizerové, zejména jak se dozvěděli, že tam mají vězně z terezínské pevnosti, tak s námi zacházeli opravdu jako s nepřáteli. Vůbec tedy na nás byli zlí. Pracovní doba na stavbě byla od 7 do 16 hodin. Takhle pracoval u firmy Schmidt & Jung i u firmy Nordböhmische Wasserbau-Gesellshaft. V roce 1943, po Kurské bitvě, když pracoval u firmy Nordböhmische Wasserbau-Gesellshaft a kopal výkopy pro položení slaboproudých kabelů, měl jednu pro jeho budoucnost velkou příhodu: ze stanu na výkopu vylezl jeden chlapík a já tam kopal tzv. rezervu, takový oblouk, a přišel ke mně a povídá mi "Kenn sie deutsch?", a já, že ano. Tak se se mnou tak vybavoval a najednou povídá - nechtěl byste u mě dělat helfra? Pro mě to bylo něco vynikajícího, né kopat stále krumpáčem a lopatou, poněvadž tam máte různé typy zemin, tam někde jsou taková pole Ortsteinu, že třeba na povrchu máte 40 - 50 cm písku, ale potom spečený kámen.

A všechno to rozbíjet, a všechno "akord", všechno prostě rychle, rychle. Pro mě to bylo velice příhodné ale jenom mu říkám: "Vy přece pomocníka máte." No a on mi na to neodpověděl. Jenom potom jsem se od svého mistra, dozvěděl, že příští pondělí mám nastoupit k tomu německému montérovi jako jeho pomocník. Jak pan Hejral dále vzpomíná, prvních čtrnáct dnů s ním byla krásná práce. Seděl s ním u stanu a podával mu kleště, cín, letlampy, připravoval, co potřeboval a on ty dráty prostě splétal, zaléval a přetahoval tam ty ruličky a při řeči se zeptal, co že dělal pan Hejral dříve. A on mu neprozřetelně řekl, že tam byl poslán gestapem Kladno jako vězeň z Malé pevnosti, předtím gymnazista - a od té doby už s ním prý mluvil odměřeně, ostře a viděl v něm nějakého nepřítele. No ale přesto prý nějak vyšli. Ten technik tam dlouho nepobyl, poněvadž za tři měsíce ho odvolali na frontu a panu Hejralovi oznámil Riegel, což byl odborný vedoucí, (nad ním byl nějaký pan Scheu (fonet. "Šoj"), to byl nacistický vedoucí), že Bauer (tak se jmenoval onen technik) odešel na frontu a zeptal se ho, jestli by dokázal udělat spoj na trati a nebo koncovky... Jelikož řekl, že ano, tak ho dali tuto práci. Práce mu šla od ruky, ale následovala další příhoda: asi za půl roku přišli kladenští montéři - slaboproudaři, kteří tam dělali z Kablovky a řekli mi, že jim kazím práci. Já jsem byl z toho celý vyvedený z míry a ptal jsem se z jakého důvodu a tak - no z důvodu toho, že já dělám za den jeden spoj na trati a ještě jeden konec, oni jenom jednu jedinou věc a já že jsem placen jako pomocný dělník a oni jako kvalifikovaní montéři a že jim WiFo nechce podepsat pracovní výkazy, poněvadž já jaksi dělám daleko více práce stejně kvalitně a za daleko méně.

Apelovali tedy na pana Hejrala tím, že jsou otcové rodin atd. a tak musel panu Rieglovi a panu Schleuovi říct, že tu práci nemůže dělat tak, jak ji dělal, ale bude dělat jenom tolik, kolik dělají Kablováci. A navíc požadoval zaplatit jako byli placeni oni. Bylo z toho hrozně zle, vyhrožování gestapem, do kanceláře, zvedání telefonů, vyhrožování "hned si pro tebe jdou", ale on neustoupil a oni ho potom udělali Hilfskablmontérem "počátků". Pak musel do Prahy na testy. Tam totiž bylo nějaké ústředí. Zavezli ho tedy do Karlína na testy - písemnou zkoušku a potom praktickou zkoušku. Vše se povedlo a tak byl (snad) placen jako odborný Kablomontér a spolu s jinými pracoval na slaboproudých kabelech. Byly i kabely 800párové, tedy 1600 žil. Jak vzpomíná: to byla hrůza to dávat dohromady. Byly ale i třeba 30párové, 60párové, různé síly, podle toho, do jakého množství objektů ten kabel vedl a dále se rozpojoval. Pan Hejral vzpomíná, proč byl vlastně zvyklý s tím Bauerem dělat tolik práce za jeden den. Bylo to proto, že ten člověk už nešel v pátek do práce. Už jel do Děčína, z Děčínska byl, a přijel až v pondělí, někdy až na poledne a proto, aby nahnal rozsah práce, tak musel dělat do 18 hodin nebo i později. Pan Hejral už v této době jezdil do Roudnice na kole. Ve své vzpomínce pak upřesňuje, že jakmile přicházeli ti Nationalgäste z východní fronty, tak na ten WiFo-heim nastěhovali Němce z východu a jemu i mnohým z těch baráků dovolili ubytovat se v Roudnici, takže bydlel v Roudnici na privátu spolu ještě s jedním studentem z roudnické zemědělské technické školy v Hracholuskách.

Jak již bylo zmíněno, ostrahu stavby dělal Werkschutz. Vojenská posádka tam nebyla. Kolem celého objektu byl plot a strážní věže. Nedělalo se ani žádné maskování, protože vše bylo v lese. Jedinou odkrytou plochou bylo dole nádraží, ty obrovské kupy písku, které se tam těmi vláčky navážely, když vybagrovávali ty obrovské prostory pro bloky.

Během jeho nasazení se podle něj ani nestala příhoda, že by byl náhle vydán zákaz vycházení nebo vstupu do nějakého prostoru. Mimo běžnou pracovní činnost se tam jak zaznamenal nic podivného nedělo. A byl tam až do konce války. Neviděl ani, že by někoho utloukli. Jediná zajímavost, na kterou si vzpomněl se odehrála ke konci války: Při vyhlášení náletu jsme zrovna pracovali s pomocníkem Loskotem na nádraží. Nebyly tam kryty, ale každý se utíkal někam schovat. Pomocník navrhnul, ať utíkáme do statku. Firma WiFo totiž měla v Hněvicích statek se dvorem, kde krmili prasata a dolu do sklepa chodili chlapi hrát karty. Ale já jako mladý kluk na karty nikdy nebyl, jako student vůbec ne, a navíc mě to tam vůbec netáhlo - já mu říkám: "Pojď, půjdeme k Labi, než to odhoukají". Někdy to trvalo dvě hodiny, někdy půl hodiny a tak. A to bylo hezké slunečné počasí, takže mě poslechl. Oba dva jsme sedli na kola a právě jsme přijeli na ten přístav, od přístavu kousek dál k Labi jsme šli. Letadla shodila pumy, my jsme utekli až k Počaplům, pak jsme se vrátili do stanu a na druhý den jsem se dozvěděl, že WiFo-statek dostal plný zásah a všichni chudáci "karetníci" tam zůstali. No, takovéhle příhody mám, ale že by ubili, to nevím. Já jsem taky dostal facku a asi třikrát nakopáno, ještě u těch firem předtím - u Schmidta & Junga atd. - to jo, to vím, viděl jsem, že tam taky klackem mlátili dělníka, že málo dělá, nebo že se jim zdá, že málo dělá, ale o ubití nevím. To bylo přeci jenom daleko lepší než v Malé pevnosti, když jsme jezdili na komandýrky do Sudet - na Reichsbahn atd. V pevnosti bylo stálé bití a venku vlastně taky. Jedině se styděli, když jsme šli do Litoměřic. Přes tu terezínskou kotlinu nás ještě esesáci mlátili, přes město už vůbec ne, to před svými, ale jak jsme vlezli do vlaku už hole a potom na komandýrkách v Ústí taky. A nejvíce samozřejmě potom tady v pevnosti. (Vzpomínka je zaznamenávána v Malé pevnosti Terezín). Tady to byla jejich doména, že jsme tady museli všechno v poklusu a každému "Mütze ab!". Hladu, bídy a kopání, bití, mlácení…

A tak na závěr této části uvádím ještě jeden zajímavý střípek. Do WiFo Hněvice se od roku 1943 posílali také roudničtí četníci, kteří nesložili zkoušky z německého jazyka.(18)

Zde vzpomínky pamětníků opustíme a nahlédneme do zachovaných archivních, kdysi přísně tajných dokumentů:(9)

8. 9. 1944 dostává státní ministr Dr. Vollert, pod něhož výstavba skladu spadala, zprávu tohoto znění: Po kontaktování oddělení I a V ministerstva zahraničí, komisaře za říšského komisaře pro konsolidaci německé národnosti, předsedy zbrojní komise, důstojníka pro vyzbrojování a vedoucího O.T.(19) pracovní skupiny VII a jeho jednotlivých oddělení, vznikají následující otázky k ubytování zaměstnanců velkých podzemních staveb v protektorátu:

U Roudnice by měly být vybudovány 3 zásobníky. Nejprve bude určeno místo jednoho zásobníku. Jestli tam budou vybudovány ostatní dva, závisí na výsledcích aktuálně probíhajících geologických měření. Pokud budou ty 3 díla postaveny, může být v nejvyšším případě počítáno s osazenstvem 16 tis. * 3 = 48 tis. lidí. Počet potřebných pracovníků pro výstavbu těchto děl je udán jako 8 tis. lidí. Podle stavu z 6. září 1944 bylo na stavbě jednoho zásobníku nasazeno osazenstvo 600 lidí.

V Horních Počaplech již existují ubytovny pro stavební dělníky. Plánování zbývajících ubytovacích táborů bylo zahájeno O.T. Slíbil jsem, že poskytnu včasné oznámení, aby bylo zajištěno, že umístění těchto ubytoven je od samého počátku určeno tak, aby je mohli konečně využít výrobní pracovníci.

Z důvodů ochrany ze vzduchu se plánuje volně stavět jednotlivé ubytovny na základě lokalit s pracovními silami od 1 000 do maximálně 2 000 mužů. Nové komunální struktury by proto nevznikly.

Stravování osazenstva zajišťují závodní kuchyně a vlastní provoz firem O.T., resp. později zajistí vedení závodu. Podle dosud získaných zkušeností by lékařskou péči měl také vykonávat závod ve svých vlastních odděleních. Nyní se musí starat místní lékaři; zda to bude dostačující, musí být projednáno se zdravotním oddělením ministerstva zahraničí. Budou vybudovány vlastní elektrárny na výrobu elektřiny, vody a plynu.

Převážná většina stavebních dělníků a pracovníků ve výrobě nebude kvalifikovanými pracovníky, ale vzejde z probíhajících čistek. Komisař říšského ministra pro konsolidaci německé národnosti přikládá důležitost skutečnosti, že např. učitelé, v počtu asi 10 000 mužů, , budou seskupeni v táborech, abychom zde mohli poskytovat lepší dohled a péči.

Otázka, které firmy převezmou provoz zásobníků, je v současné době stále ověřována. Budou zapojeny vedoucí firmy z protektorátu. Kromě tohoto projektu u Roudnice se plánuje další velká podzemní budova poblíž Ameriky (7 km východně od Berouna lom Velká Amerika na území obce Mořina, pozn. autora); jedná se o rozšíření a vyklenutí lomu o produkční ploše 220 000 metrů čtverečních. Práce na tomto objektu ještě nebyla zahájena.

I přes velikost a rozsah úkolů zástupce O.T. zdůrazňuje, že produkce načas (do 6 měsíců) by nepředstavovala žádné technické potíže, pokud bude zajištěna potřebná pracovní síla. Okresní kapitán Roudnice, se kterým jsem dnes hovořil, nebyl dosud informován o plánovaném projektu v jeho okrese. Poukázal na to, že ve venkovských komunitách mohou ubytovat maximálně 12 - 15 lidí na vesnici, takže podle těchto informací se zdá být úplné ubytování v ubytovnách vhodné. Mám v úmyslu zkontrolovat projekt na místě začátkem příštího týdne.

14. 9. 1944 dostává státní ministr Dr. Vollert další zprávu tohoto znění: 11. září jsem se podíval na staveniště v projektu Roudnice - Herbert. V současné době je zaměstnáno 580 nasazených mužů, kteří se zabývají hlavně stavbou ubytoven, vykládkou materiálů a násypem vozovek. Práce na samotném stavebním projektu - výkop zeminy rypadly začal až 11. 9. Místní stavební správa zdůraznila, že již existuje 1 500 pracovních míst s možností ubytování. Ministerstvo hospodářství a práce, se kterým jsem to okamžitě konzultoval, to zajistí. Nejpozději do 20. tohoto měsíce bude k dispozici požadovaný počet pracovníků.

Staveniště poblíž železnice a Labe a založené na jehličnatém lese je, pokud mohu říci, velmi chytré a vhodné. Samotná konstrukce je postavena v šířce 110 m a délce 400 m, 14 m pod, 16 m nad zemí s betonovým stropem 5 m.

Místa pro další ubytovací tábory je třeba prozkoumat a určit rychleji; Požádal jsem také, aby při tom zapojili kapitána okresu. Zvláštní roli zde hrají vodní podmínky, které se nezdají být příznivé. Již stojící ubytovny s obsazením 120 mužů působí velmi dobře a stabilně.

Další dochované hlášení je ze dne 9. 10. 1944: Ve společnosti "Herbert" je k 5. 10. nasazeno 1848 pracovníků; tím je pracovní kontingent 1900 mužů stanovený O.T. k tomuto datu nabytí platnosti téměř ze 100 % naplněn. Naproti tomu autor hlášení zmiňuje problém s umístěním dělnických ubytoven, protože dosud nebylo rozhodnuto o vhodných plochách, protože se neví, zda budou v okolí vybudovány ještě další zásobníky; tato otázka musí být ale co nejdříve vyjasněna, protože se na základě toho bude vyměřovat zóna pro vybudování ubytovacího tábora a každého zásobníku. Díky tomuto váhání zpochybňuje termín 1. 3. 1945 jako vážně ohrožený. Dne 28. 10. 1944 se proto koná schůzka s pány Schlemppem (německý architekt. Jeho inženýrská kancelář byla v posledních dvou letech války agenturou zvláštního zástupce říšského leteckého ministerstva pro opravu leteckých škod v leteckém průmyslu, pozn. autora), Metznerem (pravděpodobně Hans Metzner, oberst (plukovník), pozn. autora)a autorem hlášení panem "?". Konstatují, že jim je jasné, že k 1. 3. 1945 nebude ani jeden ze zásobníků dostavěn. Pan Schlempp konstatoval, že před dvěma dny bylo učiněno rozhodnutí, že vzhledem k velmi vysokým ztrátám stavebního vybavení v dříve okupovaných oblastech by měl být poblíž Roudnice postaven pouze jeden zásobník. Plánování umístění jednotlivých skladů může být nyní provedeno důrazně. Jedna třetina zásobníků bude pravděpodobně dokončena 1. března 1945, ostatní k 1. červenci 1945 za předpokladu, že se dopravní situace a materiální problémy nebudou nepříznivě vyvíjet.

Jak jsem 23. října viděl, policejní síly nasazené ve společnosti "Herbert" jsou dobře ubytované a stížnosti vedoucímu komanda jsou neopodstatněné. Je samozřejmé, že v začátcích vznikají drobné obtíže, se kterými musíme počítat.

Přímo na skladiště byly uskutečněny 2 nálety.10 28. 12. 1944 – Američané vyslali 50 Liberátorů, k cíli jich ale dorazilo pouze 25 a svrhlo 198 pětisetliberních pum. Zbytek shodil bomby na Nymburk a okolní vesnice. Škody na podzemním skladišti byly nepatrné. 17. 4. 1945 - vysláno 115 bombardérů, které vypustily z pumovnic na Hněvice 315 tun bomb. Skladiště bylo chráněno pouze lehkým Flakem, který byl umístěn na jižním svahu hošteckého kopce u obce Brzánky. Vzhledem k vysokému stupni utajení hněvického skladiště nejsou známé žádné škody způsobené nálety, ale prý podle svědků tento útok způsobil smrt vězňů v nacistickém pracovně-výchovném táboře Herbert v těsném sousedství skladiště. (Jde pravděpodobně o ubytovny u Horních Počapel, kde ale podle jiných zdrojů vězni být neměli. Pozn. autora.)

Škody mimo skladiště: Nálet byl kobercový a bomby padaly v pruhu od hněvického nádraží přes řeku směrem na štětský Ostrov. Několik jich spadlo do labského koryta a jejich exploze prorazily hráze tůní a několik bomb dopadlo ke koželužně a tlaková vlna rozbila všechna okna v okolí.

Američtí hloubkaři ještě lovili 15. února 1945 na Roudnicku lokomotivy a několik jich vyřadili z provozu. Sto drobných tříštivých pum dopadlo na Roudnicku 25. března 1945, když až sem zabloudily bombardéry, které měly bombardovat Prahu. Jen co odezněly oslavy konce války, bombardovala sovětská letadla 9. května 1945 Roudnici nad Labem. Na rozkaz maršála Koněva se snažila zastavit ustupující Němce, kteří prchali do amerického zajetí. V prvním mírovém dni zahynulo 25 obyvatel města.(21)

Přednosta staničního úřadu Antonín Škvain na nálety a konec války vzpomíná takto:

Stojí za zmínku, jak byli jsme zde z titulu zde se vyskytnuvšího podobného podniku vystaveni den co den leteckým poplachům. Cizá letadla neustále obletovala a dne 28. 12. 1944 dochází k prvnímu náletu na hněvický objekt. Nálet nebyl zlý a nezpůsobil na objektech dráhy škod. Horší ale nálet byl 17. 4. 1945, kdy přiletělo asi 12 svazů a shodily přes 2000 pum různých ráží. Po tomto náletu byla přerušena trať Dolní Beřkovice – Hněvice. Celkem zasáhlo tuto trať 42 přímých zásahů. O pořádacím nádraží podniku ani nemluvím. Vypadalo to tam jako když je zorá parním pluhem jednou sem a napříč. Cisternové vozy všelijak na sobě nakupené, kolejnice zohýbané.

Štěstí přálo naší stanici. Zůstala bez pohromy a bomby jako z udělání přestaly padati těsně před stavědlem číslo I.

Den 5. 5. 1945 odehrál se v naší stanici dosti rušně. Ve stanici stojící vlak tzv. bývalé O.T. organizace který odzbrojujeme. Jeden vůz s protiletadlovými děly obsazený SS vojáky nechce se však dáti odzbrojiti. Ulevujeme si, když si konečně ze stanice vynucují odjezd s ukradeným Dieslovým strojem firmy WiFo. Neujedou však daleko a jsou v Lounech zadrženi, odzbrojeni a Dieslův stroj je nám později vrácen. K dramatičtějšímu odzbrojování dochází na přívozu u Labe, kde občané račičtí a hněvičtí spolu s našimi žel. zaměstnanci odzbrojují na břehu Labe přes 40.000 německých vojáků. (Nenalezen pramen na ověření. Pozn. Autora.) Při této příležitosti nesmím zapomenout, že dne 5. 5. 1945 odesíláme také odebrané zbraně německých vojáků na pomoc Praze a jak nám bylo potvrzeno, došly v pravý čas.(8)

Po válce hněvické skladiště připadlo rafinerii Stalinových závodů v Litvínově.14 Dne 1. 7. 1951 při založení centrálního národního podniku Benzinol se sklad okamžitě stal jeho součástí. Benzinol však rozhodnutím ministerstva chemického průmyslu zaniká koncem roku 1952 a od 1. 1. 1953 jej nahrazuje podnik CHEMA. Tady se poprvé objevuje značka Benzina, a to jako název pro zásobovací závod Roudnice, který se z CHEMY k témuž datu vyčlenil.15 Dne 1. 1. 1994 pak na základě privatizačního projektu státního podniku Benzina vzniká firma České produktovody a ropovody. Od 4. 11. 1997 se společnost přejmenovává na ČEPRO, a.s.

Občas se dá, i když s neúplnými informacemi, dohledat nějaká zajímavost i o době těsně poválečné. Např. o lokomotivě V36, která na vlečce Benziny jezdila v barvě modré s červeným pojezdem.(13)

Byla vyrobena pro wehrmacht, ale v roce 1948 už na sobě pochopitelně nesla logo Stalinových závodů. Vyrobila ji lokomotivka BMAG - dříve Schwartzkopf - Berlin 1943/12031 a je jediná dodnes dochovaná v muzeu. U ČSD zřejmě nikdy nebyla a do Hněvic asi přišla přímo z výroby ještě za války, i když v dokumentaci jsou zmatky a různé prameny o původu tohoto kusu hovoří různě.

UPOZORNĚNÍ: Nové dokumenty a fakta jsou přidávána vždy dolů pod tento článek.

Závěrem tohoto článku bych rád poprosil ctěné čtenáře – pokud máte nějaké dokumenty, fotografie (i těsně poválečné) a jiné doložitelné poznatky – byl bych potěšen, pokud byste mi poskytli alespoň jejich kopie a pomohli tak tento základní článek rozšířit.                

                                                                                                                                Petr Dostál (petr.dostal@ceproas.cz)

Zdroje:

Foto označené *: Martin Vilím https://m.objekty2008cma.webnode.cz/ceska-republika/wifo/

Ostatní foto citované zdroje a autor článku

1. Wikipedie https://cs.wikipedia.org/wiki/Wirtschaftliche_Forschungsgesellschaft

2. https://www.facebook.com/retrosteti/community/?ref=page_internal facebook Jaroslav Rolf Novák‎ pro RETRO ŠTĚTÍ

3. https://www.libochovice.cz/old/art_pub_detail.asp-art_ID=1147.htm

4. https://dnesek.lovosice.com/dnesek/2007/0707_07.html

5. https://skolakemvprotektoratu.pamatnik-terezin.cz/index.php/perzekuce-mladee?id=1098

6. https://www.pametnaroda.cz/cs/cmuchar-vaclav-1925?locale=cs_CZ

7. Ledčické noviny VII.ročník, červenec 2006

8. Pamětní kniha staničního úřadu Hněvice založená 5.5.1945, NA Praha, Sbírka staničních kronik, k. 17, inv. č. 304

9. Archiv https://www.badatelna.cz/fond/2199/zaznam/983780

10. Michal Plavec, Bomby pod Řípem https://litomericky.denik.cz/kultura_region/20081104knioiha_bomby.html

11. Mapový archiv ČEPRO, a.s.

12. Památník Terezín, Dodatek ke vzpomínce č.8240, APT A 6867, Hejral Ladislav

13. https://diskuze.modely.biz/viewtopic.php?t=49&p=52969#p94441 se zmínkou vazby na Jaroslav Wagner: Encyklopedie železnice, Motorové lokomotivy ČSD 2

https://www.zeleznicnipoklady.cz/produkt/t-334-004-wifo-39-benzina-c-2/

14. https://www.petrol.cz/aktuality/pohnute-osudy-jedne-chemicky-6183

https://kuhv.vscht.cz/files/uzel/0017043/807MPbw2L7tSoSpVoerwwpzSo_uKsw-vVEhOLS6pVFDQVfBPUUhJzSgpVchWKMovODIbAA.pdf?redirected

15. M.Štochl, Z.Čižmář – Benzina v proměnách času

16. https://www.sztolnie.fora.pl/fabryki-zbrojeniowe,166/raudnitz-rudnica-kryptonim-herbert,1712.html

17. Mapa z roku 1954 s viditelnými pozůstatky pracovního tábora u Horních Počapel https://kontaminace.cenia.cz/

18. SOkA Litoměřice/Lovosice. Okresní velitelství Roudnice nad Labem. Sign 14, Památník četnické

stanice v Roudnici nad Labem 1850-1945(1947) převzato z DP Bc.Zuzana Hrubešová – Okupace Roudnice

19. https://cs.wikipedia.org/wiki/Organizace_Todt

20. https://de.wikipedia.org/wiki/Ernst_Vollert_(Jurist)

21. Podrobný popis náletu srov. MOŠŤAKOVA-BOHDANOVA, Kamila: Srdce zmučená a statečná. Jaromír Robek, Roudnice nad Labem 1946, s. 162–167. K náletu na Roudnici nad Labem viz PLAVEC, Michal: Nálety letectva Rudé armády na Litoměřicku 8. a 9. května 1945, s. 123–125.

22. O.T. Organizace Todt, viz záložka Souvislosti

Všechny odkazy výše uvedené byly aktivní v době psaní článku, tj. v červenci 2020.

Prosinec 2022

Online pátrání v BArch (Bundesarchiv)(1) mne jako badatele sice navnadilo informacemi o dostupnosti některých materiálů, ovšem po podrobném zanoření jsem zjistil, že doposud nejsou digitalizované a jsou dostupné pouze po objednání na osobní bádání v badatelně v Berlíně. V tuto chvíli ale nedisponuji takovou časovou rezervou, abych se tam mohl na týden vypravit… Možná někdy v budoucnu… Ale dalším pátráním jsem mimo jiné zjistil, že část dokumentů byla po válce z Německa odvezena spojenci. Začal jsem tedy pátrat v U.S. Národním archivu(2) a skutečně se mi podařilo najít několik zajímavých dokumentů na digitalizovaných mikrofilmech, kterými bych rád předchozí článek doplnil.

Ještě na začátku roku 1941 probíhali diskuze a návrhy na změnu umístění skladiště mezi krajským Ústím, Litoměřicemi a dalšími, přestože výstavba už byla v plném proudu… Možná i z tohoto důvodu se víc než dva roky od zahájení stavby řeší její oficiální zápis…

Překlad: Žádáme vás, abyste stavební projekt zaregistrovali u GB Bau pro úroveň priority "0" na základě přiložených formulářů. Překladiště zároveň slouží jako předřazený sklad pro sudetoněmecké palivové závody. GB Chem zaregistroval tento stavební projekt s částkou 22 000 000 RM v prioritním stupni "0".

Ve stupni "0" přitom bylo plánováno postavit cca 90% celého skladiště. 

Další zajímavosti lze vyčíst z jiných dokumentů. Volný překlad jednoho z nich: Vzhledem k relativně krátké délce potrubí je v hydrogenačním závodě Brüx (Most) plánována pouze jediná čerpací stanice. Výkon čerpadla je zvolen tak, aby roční produkce hydrogenačního zařízení Brüx mohla být bezpečně čerpána linkou v objemu 400 000-600 000 m3. Investiční náklady na ropovod Brüx - Raudnitz vč. čerpací stanice v Brüx a přijímací stanice v Raudnitz jsou asi 7,9 mil.RM. To zahrnuje odhadované náklady na pořízení pozemku a kompenzace ve výši přibližně 350 000 RM. Celková potřeba železa je asi 10 000 tun. Pro dobu výstavby platí stejné termíny jako pro dálkovou trať Vídeň - Raudnitz.

K dispozici je i několik pověřovacích dokumentů, které pro Wermacht vystavovala firma WIFO pro své vybrané zaměstnance a to např. pro vstupy, práce nebo i pro oprávnění používat zdarma všechny dálnopisy pro styk s nadřízenými. Nebo např. dopis z 2.12.1941 pod hlavičkou Produktovod 2x JS200 z Mostu do Roudnice, který hodnotí ekonomii stavby a konstatuje, že má smysl a budou pokračovat přípravné práce na tomto projektu.

Zajímavý je i dokument z 21.8.1941 a to s žádostí firmy WIFO o zavedení dálnopisné linky a její zapojení do armádní sítě WANDANETZ.

Dalším ze série zajímavých  dokumentů, které se zachovaly, byla stížnost  z konce roku  1942, doručená  Vrchnímu velení  Wermachu v Berlíně  (zkratka OKW), odeslaná firmou WIFO, na firmu Franz Seiffert & Co., které  14.7.1942  WIFO  odeslalo objednávku na potrubí. Firma Franz Seiffert & Co. do doby odeslání stížnosti materiál nedodala a termín dodávky odsunula.  Vrchní vedení  bylo požádáno, aby u zmíněné firmy  dodávku  objednaného  materiálu "podpořilo", aby nebyl ohrožen termín stavby. Jak se po tom, co se do "hry" vložilo vrchní velení Wermachtu u zmíněné firmy začali snažit o dodržování termínů, snad netřeba psát…

V březnu 2023 jsem se se svolením vedoucího skladu mohl podívat do archivu na staré, původní plány. Tedy alespoň na ty, které se dochovaly. Jejich zkoumáním jsem zjistil, že:

• Ne všechny plány byly realizovány.
• Na některých plánech je vidět, že realizace by si vyžádala změnu jiných plánů (např. realizace vlečky na bloky 5, 11 a 12 by vyžadovala posunout umístění bloku 15). edit.2025: plány by se neměnily, jednalo se o pracovní vlečku, která by se zrušila před výstavbou další části závodu.
• Z některých plánů se dají vyčíst souvislosti s umístěním i jiných objektů.
• Mnoho plánů je tzv. kontrolních, kdy základní plánek obsahuje zkontrolovaný a potvrzený rozpočet. Tím se například potvrzuje, že stavba byla k uvedenému datu již realizována. Německá pečlivost, kdy si vyhledáme např. přesnou délku kabelů, počty materiálů apod. se zde potvrzuje. A zajímavostí je, že na těchto kontrolních plánech najdeme i podpisy a jména česká. Evidentně Češi nedělali jen podřadnou práci, ale měli důvěru i na vyšších, kontrolních funkcích.

Z hlaviček výkresů můžeme vyčíst hlavní projekční firmy:

• WIRTSCHAFTLICHE FORSCHUNGSGES m.b.H. (WIFO) pobočka Raudnitz
• BAUUNTERNEHMUNG CARL RUDOLPHI U. CO. G. m.b.H. ZWEIGNIEDERLASSUNG HALLE (SAALE)
• NORMAL-ZEIT, KAROLINENTHAL 100
• ALLGEMEINE HOCH = UND JUGENIEURBAU = AKTIENGESELLSCHAFT Düsseldorf
• NORDBÖHM, WASSERBAUGESELLSCHAFT WINNAR & CO – AUSSIG
• AEG Prag
• VOIGT u HAEFFNER A.G. Franfurkt - Main
• Aug. Klönne Dortmund
• Franz Seiffert & Co. Aktiengesellschaft
• BODENAMT Für Böhmen und Mähren
• Carlshütte G.m.b.H. Waldenburg - Altwasser i. Sehl

Nejenom WiFo mělo v závodě vlastní hlavní pobočku. Podle dalších dokumentů ji tu mělo i oddělení VII. O.T.  (viz Souvislosti)

Z dochovaných map a plánů lze odhadnout, že do konce války byla postavena cca 1/3 plánovaných budov (bloků i část pomocných objektů). Postavit se nestihla například železnice k jednotlivým blokům (i když některé terénní úpravy byly dokončeny a jsou v terénu stále patrné). Naopak některé postavené budovy, v době výstavby závodu provozované, se nedočkaly konce války (např. budova WIFO heim, která se již na výkresech z podzimu 1945 či jara 1946 nevyskytuje).

Ze všech plánů jsem se pokusil sestavit jeden celkový, který by měl obsahovat všechny postavené, plánované i nezrealizované objekty. Vzhledem k jeho rozměrům bude umístěn v samostatné sekci Plány.

Doplňující informace k potrubí z Mostu: dvoupotrubní dálkovod o jmenovité světlosti JS200 se pokládal v letech 1942 až 1943. Do provozu byl patrně uveden ke konci roku 1943. Trubky o síle stěny 7mm byly svářeny autogenem a izolovány vlnoplstěnou lepenkou a bitumenem. Potrubí mělo zřízeno katodickou ochranu proti korozi s vyvedenými měřícími body. Celý dálkovod byl rozdělen šoupátkovými síněmi na 15 úseků. Tato šachta byla vyzděná z cihel a měla rozměry 120x120cm. V závodě potrubí vyúsťovalo do objektu PS II (lze vidět v celkovém plánu, sekce Plány). O plánovaném přepravním objemu jste již dočetli o kousek výše tohoto povídání. Podél potrubí byl položen hliníkový osmipárový kabel o průřezu 1,08mm, vyvedený u každé šachty s možností napojení telefonu. Celková délka kabelu čítala obdobně jako dálkovod 65km. Kabel byl zakončen v Trafu III.

Během jara 2023 se mi s doprovodem podařilo Trafo III. navštívit. Stěžejní objekt. V celém závodě bylo sice trafostanic pět, ale tato byla klíčová, neboť obsahovala hlavní přívod pro celý závod a to z rozvodny u Roudnice n.L. V této trafostanici také končili dva dálkové kabely a to z Mostu (doprovodný kabel k JS200 po kterém se komunikovalo pomocí MB telefonů) a druhý jako doprovodný k trubce směr Šlapanov (směr Vídeň). 

I když je Trafo III. již mnoho let nepoužívané a vlastní transformátory jsou vymontované, překvapil mne skvělý stav celého podzemního objektu. Nikde žádná vlhkost, zatuchlina, objekt by se prakticky dal ihned znovu začít používat. Je vidět, že při jeho výstavbě byla odvedena perfektní práce... Samozřejmě jsem měl s sebou fotoaparát a pár snímků najdete v sekci Fotogalerie.

Na dalších funkčních (původních) trafostanicích najdete stejné prvky, znaky, přístroje... Vše vybavovala jedna firma. A opět tu nejdete pár věcí, které fungují a bez problémů slouží do dnes. Malým příkladem je třeba motor ventilačního zařízení s původním štítkem aj. 

Tady mi to nedá a musím zmínit, že velmi mnoho poznatků a upřesnění bylo možno získat ze slaboproudých i silnoproudých plánů a výkresů. Díky nim se mi např. podařilo umístit budovu WiFOheimu a dalších objektů, které se ve stavebních výkresech nedochovaly nebo tam nebyly v celkových pohledech zakreslené. Všechno, jak už bylo uvedeno výše, najdete v celkovém plánu v sekci Plány.

Zdroje:

• 1. https://cs.wikipedia.org/wiki/Spolkový_archiv
• 2. https://catalog.archives.gov/
• 3. Archiv střediska Produktovody ČEPRO, a.s.

Květen 2023

Při dalším pátrání se mi podařilo objevit několik zajímavých dokumentů, které se vztahují k jedné události. Tou je Jägerprogramms. Pro neznalé trochu vysvětlím...

V roce 1944, kdy byli Němci pomalu zatlačováni zpět, kdy čím dál tím častěji spojenci bombardovali jejich pro válku klíčovou výrobu (zejména letadel) bylo rozhodnuto přesunout tuto výrobu pod zem. Přesunovala se do různých bunkrů a sklepů (např. sklepy pivovaru v Litoměřicích, můžete najít např. na Youtube.com jako Nacistická podzemní továrna ALBIS), ale rychle se začalo i s přeměnou různých dolů na podzemní továrny (v Litoměřicích např. Richard, opět např. na Youtube.com). A již zmíněná souvislost s výstavbou závodu je v tom, že do hledáčku velení zodpovědného za Jägerprogramms se dostaly mě neznámé prostory v blízkosti stavěného závodu tankoviště Herbert. Zde samozřejmě vznikly oprávněné obavy, že tyto dílny a továrny budou cílem náletů a bude tak ohroženo i vlastní tankoviště. První z plánovaných podzemních objektů se podle dokumentu měl nacházet pouze ve vzdálenosti 1,4km od závodu a druhý ve vzdálenosti 6km. Jaké to měly přesně být objekty a kde měly být umístěny se mi nepodařilo dohledat. Každopádně žádosti (samozřejmě s odůvodněním) firmy WiFo o posouzení vhodnosti umístění takto blízko u strategického skladu byly akceptovány a od výstavby (nebo úpravy?) podzemních prostor pro Jägerprogramms bylo v těchto dvou případech ustoupeno. Část zmíněných dokumentů vidíte níže.

O programu se více informací můžete dozvědět například ze stránek https://www.pamatnik-terezin.cz/files/asj8yp3k/tereznsk_listy_24_1996.pdf